Chudák dítě versus chudák pedagog?

Informační letáček na vstupních dveří školy:

„Milí rodiče, prosíme vás, abyste nevěřili všemu, co o nás říkají vaše děti. My zase nebudeme věřit všemu, co děti  říkají o vás.“

Tak to je jeden z nejtrefnějších vzkazů školy rodičům 🙂

Své děti milujeme a když jim někdo ubližuje, stávají se z nás šelmy. Jsme schopni vrazit do školy a jít si to vyřídit s celým světem. Většina rodičů je rozumná a jde si v klidu vše vysvětlit. Většina ale neznamená všichni.

Zasedla si učitelka? Ublížil spolužák? Rvačku začal někdo jiný? Chce to mírové řešení nebo styl parního válce?

STOP! POMALU! POČÍTEJTE DO DESÍTI! PŘEMÝŠLEJTE!

Chci ukázat některým nezasvěceným rodičům také pohled z druhé strany, pohled školy. A třeba příště, až si vám vaše dítko bude na školu zase  stěžovat, necháte si v úsudku takovou malou vnitřní rezervu.

Ano, chcete věřit vašemu dítěti, že říká pravdu, ale zároveň tušíte, že lidskou přirozeností je při líčení události si všechno přibarvit tak trochu k prospěchu svému.

Třeba ta pravda může být malinko jinde. Není vždycky nutné hned křičet přes celou budovu, zvláště pokud člověk u dané situace nebyl a nevyslechl i druhou stranu.

 Takže zpátky do školy a ke „spravedlivému“ hněvu. 

Jak to, že při setkání s učitelkou slyšíte zcela jinou verzi?! Pedagožka vás podezřele zkoumá a v duchu přemýšlí. Je to pravda? Jirka říkal, že jeho maminka vydělává po nocích a tatínek ho bije. Nemají peníze a odpojili jim elektriku…

Opravdu, nechci nic zlehčovat. Různé náznaky ohrožení dítěte nebo jeho šikany je třeba nezanedbat a prošetřit!

Teď chci ale upozornit na běžnější, někdy i hořce úsměvné situace, které doprovázejí každodenní školní život.

U všech být jako člověk prostě nemůžete, protože jste jeden – jedna osoba. Nemáte všude kamery a špionáž. Otočíte se, řešíte jeden konflikt a za zády už vám probíhá další, který nevidíte. Zase se otočíte a začínáte řešit. Kdo, co, atd. Ptáte se okolních spolužáků, jak to bylo.

Hmm, jedna polovina označí jako viníka jednoho, druhá polovina druhého účastníka. Dostávají se k vám dvě zcela protiřečící si  verze. Slyšíte věty jako: „Já vám řeknu, jak to bylo! On udělal to a ten zas támhleto a z toho vzniklo…“ Což by bylo fajn, kdybyste podobné informace nezaslechli i z druhého tábora, samozřejmě, opačně.“

A co teď? Stává se z vás Sherlock Holmes a vyšetřujete, je třeba udělat zápis. Jenže… Čas tlačí, musíte ještě udělat to a ono, ve třídě to vře a vy máte splnit ještě spoustu dalších urgentních povinností. Jste ve velkém presu!

Tak třeba nějaká minihistorka ze šuplíku? Dobře známí žáci i přes napomínání běhají o přestávce po školní chodbě a přímo před mýma očima do sebe narazí. Jeden z chlapců se kousne i do rtu, zrovna ten vyšší, takže teče i krev.

Do školy potom přijde maminka, která nás obviňuje, že děti nehlídáme. Jak se mohlo stát, že ten druhý spolužák šikanuje prvního spolužáka a my s tím nic neděláme?!

Pominu úsměvnou představu, jak menší chlapec skáče na toho vyššího, aby ho mohl kousnout do rtu…  Byla jsem u toho, situace je jednoznačná, ale rodič to nechce přijmout, protože on přece přesně ví, jak se to stalo! Můžeme za to my, protože je nehlídáme a jak maminka s určitostí konstatuje, tak jen pijeme kafe a mobilujeme si.

Kdo pracuje na běžné škole a zná realitu, může se zasnít: „Kéž by…! Kéž by si mohl dát to kafe a chvíli vypnout. Vždyť jede nonstop od rána!“ Bez chvilky pro sebe, s velkou zodpovědností za všechny! Hluk, řev, spory, negativní energie a spousta povinností!

Byla by zajímavá představa ze světa sci-fi, jak každé dítě ve škole má svého osobního ochránce, čili jsme vždy jeden dospělý na jedno dítě. Jak bychom se asi naučili ve společnosti žít? Existovat? Spolupracovat? Komunikovat? Řešit?

Nejrůznějších  historek vám každý pedagog vysype z rukávu plno. Jaké by to asi bylo, ocitnout se nějakým kouzlem v domácnosti dítěte a vidět a slyšet, jak danou situaci líčí svým rodičům. Víme, že má strach, bojí se, že se budou zlobit.  Vypráví tedy vše tak, aby z toho vyšel jako nevinný a vlastně postižený nebo možná třeba i jako hrdina!

Skutečně se stává,  že stejnou situaci vylíčí jinak učitel a jinak žák, přestože oba byli přítomni ve stejný čas na stejném místě. Proč? Protože každý vnímá realitu  jinak, má různé zkušenosti, ovlivňuje ho vnímání minulosti. Pedagog zdaleka nemůže vědět všechno, co konfliktu předcházelo. Co se stalo v minulé  hodině, o přestávce, na výletě, v soukromí…

Spousta dětí má potřebu někoho popuzovat, popichovat, dělat druhému neustále a schválně věci, které  dotyčnému vadí. Nemám na mysli šikanu jako takovou. Pouze to dětské škádlení. Je to jako perpetuum mobile. Nikdy to nekončí. Snažíte se situace rozebírat, hrát scénky…. A přesto se denně odehrává stejný scénář. Už jde z toho hlava kolem.

Reakce některých rodičů?

„Studovali jste to a jste za to placeni. Je to v podstatě oddechová práce. Pohlídat pár dětí, něco jim přednést… Denně odučit pár hodin, o přestávce se zavřít do kabinetu a mít spoustu volna a prázdnin. Co byste ještě chtěli?“

Těžko je přesvědčovat nezasvěceného, že je vše jinak. Že během pracovního dne padá běžný učitel na ústa, protože:

  • V hodině se snaží sice učit, ale mj. i díky inkluzi stráví spoustu času řešením problémových situací.
  • Vyplňuje nejrůznější hlášení, záznamy, vypracovává individuální vzdělávací plány, prostě administrativa.
  • O přestávkách mívá dohled nad žáky, zase řeší konflikty.
  • Potom spěchá na hodinu a snaží se probrat učivo, protože potřebuje dodržet učební osnovy.
  • Do toho se ho snaží kontaktovat náhodný rodič, kterému nedochází, že učitel nemůže kdykoliv opustit třídu a jít se vybavovat.
  • Během přestávky za ním přicházejí žáci a chtějí s ním probrat organizační záležitosti atp.
  • Má teoreticky dbát na individuální přístup. Ve třídě má ale několik dětí s nejrůznějšími diagnózami, děti běžné i nadané. Všem by se měl speciálně věnovat.
  • Připravuje různé projekty a akce.
  • Školí se.
  • Doslova na koleně a za své peníze vyrábí pomůcky pro výuku. Ne proto, že by mu to někdo přikázal, ale proto, že chce nějakým způsobem žákům pomoci s názorností. Rozsah rodiče často ani netuší.
  • Vyhledává na internetu zajímavosti a vymýšlí nové metody výuky, poutavější a zábavnější. 
  • A nezapomeňme na rodiny a soukromí. Dělání domácích úkolů a učení se svými vlastními dětmi!

Nemyslím si, že by bylo pravdivé rčení, že kdo umí – pracuje, kdo neumí – jde učit. Spousta učitelů, vychovatelů a asistentů bere svou práci opravdu vážně a s nadšením. Mají ideály, představy, vize. Realita je však často udolá.

Kdyby většinu pedagogů jejich práce nebavila a nenaplňovala, asi už by neměl kdo naše děti učit.

Nechávejme si při posuzování vždy onu rezervu s tím, že pohled na stejnou událost může být odlišný. Ale nepřestávejme být ve střehu, abychom nepřehlédli stopy opravdové šikany nebo týrání! Je to opravdu těžké.

Myslím, že právě tito razantní rodiče by nevydrželi před třídou ani jednu hodinu, aniž by na žáky křičeli, peprně nadávali nebo sáhli dokonce k pohlavku. Ani studium pedagogiky není všemocné a nedá zaručený recept na všechny situace. Je to o člověku.

Mnozí lidé nezvládají komunikaci se svým vlastním potomkem. A to je přitom veliký rozdíl bavit se s jedním dítětem nebo mít ve skupině dvacet až třicet různých dětí. Z toho každé se chová jinak doma a jinak v kolektivu, kde si buduje svou pozici a postavení mezi ostatními spolužáky.

Na druhou stranu, všichni máme určitě ve vzpomínkách kantory, kteří se k práci s dětmi neměli raději nikdy dostat a byly to případy pro psychiatrické ordinace. Bez nadsázky. Až do dospělosti si neseme v sobě bolestné nebo útrpné vzpomínky.

Chci tím jenom říct, že nenadržuji žádné straně. Věci často nejsou jen černobílé. Mysleme na to, než zase půjdeme do školy s křikem a vyhrůžkami něco řešit.

A protože mnozí neznají přesněji pojem ŠIKANA a používají ho často ve spojitosti s běžným škádlením, příští článek bude právě o tom.

„Jsem průvodkyně nástrahami rodinného a školního života. Pomáhám rodičům školáků a studentů nahlédnout do dětské duše, aby mohli pochopit „PROČ“  a najít cestu „JAK“ …    Jsem také autorkou e-booku "Pomóóóc, máme doma teenagera aneb Tahák pro rodiče", "Proč se dětem ve škole nedaří? aneb I Albert Einstein měl poruchu učení!" Můj příběh si můžete přečíst tady >>               
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Potkáme se na Facebooku:
  • Mini pedagogicko-člověčí slovník pro rodičů žáků a studentů

    Taky se vám dostávají do rukou školní dokumenty nebo zprávy ze školních poraden? Máte pocit, že jsou psané cizím jazykem a nemáte šanci jim jako běžný člověk rozumět? Čas a nervy vám může ušetřit "mini pedagogicko-člověčí slovník". Informace do kapsy i pro ty, kteří nemívají vždy po ruce internet :)

  • Nejnovější články
  • Kategorie