Možná primitivní, ale překvapivě účinné

Tady je jeden super recept na dobré vztahy (nejen) s našimi teenagery. Zvládne ho určitě každý, stačí už jen zjistit, jak na to. Můžete číst, můžete poslouchat. Přijměte inspiraci a nezapomeňte u toho myslet na krokodýla. Ne, to, není vtip, vysvětlení máte nadosah 🙂

„Ach jo, kdybych si to uvědomila dříve, tak jsem si mohla ušetřit spoustu nervů!“ povzdechla si moje kamarádka z dětství, v současnosti máma dvou teenagerů. „No, lepší pozdě než vůbec. Prostě na to musím jít jinak…“

Že by prozření? Ne tak úplně. Je to skvělá a milující máma, jen při našem rozhovoru zažila jeden z těch velkých AHA momentů, který jí otevřel oči.

Znáte ten pocit, když dostanete vnuknutí a na běžnou věc se najednou podíváte úplně novým pohledem?

Přesně toto se stalo. Třebaže na první dojem jsem neřekla nic převratného, přesto jsem právě trochu změnila něčí život.

Hádka nebo splupráce?

Vidím to denně kolem sebe. Tolik rozhovorů a stále stejný scénář, který většinou končí konfliktem. Bohužel i u lidí, kteří se jinak mají navzájem rádi. A přitom by stačilo tak málo…

Uvědomit si, že stejná věc se dá říct různým způsobem.

A od způsobu sdělení se potom odvíjí následující dialog a výsledný efekt.

Opakování je matkou moudrosti. Proto se ještě jednou vrátím k tématu, o kterém jsem psala už dříve. A přestože jste ho možná nečetli, tak jste si ho k sobě právě něčím přitáhli. Nic není náhoda 🙂

Není jedno, jak co říkáme.

Na první pohled nic nového, to všichni přinejmenším tuší. Málokdo ale ví,  proč to tak je, a jak může využít takovou znalost ve prospěch věci.

Pokud tedy chcete v pohodě vycházet se svými teenagery,  partnerem a okolím, věnujte tomuto článku pár minut. Vše se vám  mnohonásobně v dobrém vrátí. Nevěříte? Tak schválně…

Krokodýlí mozek

Už jste slyšeli, že všichni máme v hlavě tzv. „krokodýlí mozek“?

Ne, není to žert. Je to ta část mozku, která vyhodnocuje nebezpečí a podle toho potom jednáme.

Nechci vás nudit, ale chtíc nechtíc se musím vrátit trochu do historie, abyste pochopili souvislosti.

Vědci objevili, že se historicky náš mozek vyvíjel ve třech samostatných stádiích.

Nejprve tady byl starý mozek, právě ten „krokodýlí“. Funguje jako filtr a třídí všechny vstupní informace. Vytváří  zásadní reakci na událost, boj nebo útěk, silné základní emoce.

Ale jakmile se dostane k procesu rozhodování, schopnost jeho uvažování  je poněkud primitivní. Jednoduše nemá dostatek kapacity, jeho hlavní funkcí je pouze zajistit naše přežití.

Prostřední mozek, který se vyvinul v dalším stádiu, určuje význam věcí a sociálních situací.

A konečně, šedá kůra mozková, neokortex. Relativně nejmladší část mozku, která se vyvinula společně se schopností člověka řešit problémy. Je schopna zabývat se celkem a s pomocí rozumu vytvářet odezvu.

Tyto tři mozky pracují nezávisle i dohromady.

Uvedeme si to na příkladu. Představte si, že jdete po ulici směrem ke svému autu a cestou vás překvapí nějaký výkřik. Vaše prvotní reakce bude založena na reflexech a určité dávce strachu. Co se děje?

V tu chvíli je zapojen starý krokodýlí mozek zaměřený na přežití a řeší: „Mám utéct nebo bojovat?“

A  vyhodnocování pokračuje.

Následně se bude snažit vyložit si význam situace tak, že identifikuje osobu, od které křik pochází. Zařadí si ji do sociálního kontextu a do souvislostí.  Je to terorista, atentát, ohrožení? Huláká na nás přátelský kolega z práce? Nebo je to naštvaný řidič, který musel nečekaně zabrzdit?

Závěrem celou situaci zpracuje šedá kůra mozková, zaměřená na řešení problémů. Ta situaci vyhodnotí: „Je to v pohodě, nemusím nic dělat, nějaký chlápek tady huláká na kamaráda na druhé straně ulice.“

Náš myšlenkový proces přesně zkopíruje náš vývoj.

Nejprve přežití, pak sociální vztahy, nakonec řešení problémů.

A tím se konečně se dostáváme k tomu podstatnému, jak s takovým poznáním naložit.

Slíbený AHA moment

Když někomu něco říkáme nebo po něm něco chceme, tak předpokládáme, že přemýšlí stejně jako my a pochopí to přesně tak, jak jsme zamýšleli…

To je však ten hlavní omyl. Protože sdělení, které jsme pracně vytvořili a vyslali z nejmladší a nejchytřejší vrstvy mozku,  druhá strana přijímá a zpracovává v  krokodýlím mozku.

A to je ten zásadní problém. Uvědomit si, že žádné sdělení nedorazí k našemu protějšku hned do jeho logického centra mozku. Vždy nejprve projde přes filtr krokodýlího mozku, který je zaměřený na přežití a vyhodnocuje pouze ohrožení.

Takže vy něco sdělujete nebo přikazujete, ale mozek osoby na druhé straně na žádnou z těch komplikovaných myšlenek nereaguje. Reaguje přesně tak, jak reagovat má. Pokouší se určit, jestli informace, která k němu přichází, představuje hrozbu pro přežití, a pokud ne, zda může být ignorovaná bez jakýchkoliv důsledků. Zkoumá smysluplnost.

Jestliže nějaký podnět nebo situaci vnímáme jako ohrožení, pak reagujeme jinak, než když se cítíme bezpečně.

Ohrožení může být jak fyzické (třeba riziko pádu, útok, bolest apod.), tak psychické (někdo se na nás zlobí, obviňuje nás, děje se nám křivda, máme pocit trapnosti). A tady je to AHA uvědomění.

Na informace a signály, které nás ohrožují, odpovídá náš mozek PŘEDNOSTNĚ.

Když máma zakřičí: „Koukej si uklidit ten pokoj, jsi líný jak veš!“ Potom se syn s největší pravděpodobností zachová způsobem, kterému běžně říkáme drzost či drzá odpověď.

Spustí obranu nebo protiútok: „Je to můj pokoj! Pořád jen sekýruješ! Kdo to má vydržet!“

V ten moment vlastně ani nereaguje na to, že má v pokoji opravdu nepořádek. Vnímá pouze ohrožení. Samotný požadavek na úklid pokoje je až na druhém místě, pokud vůbec.

A po tom, co už víme o krokodýlím mozku, musíme uznat, že odpovídá  poměrně přirozeně. Cítí ohrožení, protože máma snižuje jeho hodnotu.

Jak se konverzace asi bude vyvíjet? Jak jinak než hádkou. Máma i syn budou nakonec naštvaní a rozladění. Nikdo nebude vítěz a ochota spolupracovat se vytratí do nedohledna.

Jak jsme si řekli už v úvodu, přitom by stačilo tak málo. Změnit způsob svého jednání. Uvědomit si, jak na druhé lidi působíme.

Jak vysíláme projevy ohrožení, jaký máme postoj těla, mimiku ve tváři, tón hlasu, volbu slov…

A naopak, čím vyjadřujeme bezpečí, pomoc, nabídku ke spolupráci…  

Více o tom, jak (ne)mluvit s teenagery, aby nás brali,  se můžete dozvědět tady.

Ohrožení vnímají stejně dospělí i děti. Jen si vzpomeňte, když na vás v práci nadřízený zavrčí a nevybíravým způsobem vás zaúkoluje. Co máte v ten moment na jazyku?

Proto je pro nás nepříjemné a nepřijatelné, když s námi někdo hovoří autoritativně, nadřazeně, povýšeně, ironicky, agresivně, vulgárně…

Takže shrnuto a podtrženo. Teď už víme, že:

  • Forma a způsob podání jsou stejně důležité jako obsah.
  • Sebelepší myšlenky se míjí účinkem, pokud je sdělujeme ohrožujícím způsobem.

Když si toto uvědomíme, máme vyhráno. Vyhneme se zbytečným konfliktům a otevřeme si dveře k vzájemné spolupráci. Má to logiku?

Není jedno, jak co říkáme.

Pokud by mohly tyto informace pomoci někomu ve vašem okolí, sdílejte.

A pokud nechcete přijít o žádný nový článek, staňte se fanoušky FB stránky Ze života.

Renata Slavíková
„Jsem průvodkyně nástrahami rodinného a školního života. Pomáhám rodičům školáků a studentů nahlédnout do dětské duše, aby mohli pochopit „PROČ“  a najít cestu „JAK“ …    Jsem také autorkou e-booků "Velká kniha pro rodiče - Teenager", "Jak (ne)mluvit s teenagery, aby nás brali...", "Proč tresty nefungují aneb Tajemství výchovy teenagerů", "Proč se dětem ve škole nedaří? aneb I Albert Einstein měl poruchu učení!" Můj příběh si můžete přečíst tady >>               

Pomoc můžete hledat tady nebo v článcích na blogu.

Pětadvacítka pro rodiče (nejen) teenagerů

aneb

Malé rady s velkými účinky

Jak vycházet se sými teenagery? „Pětadvacítka“ je povolený minitahák, kde jsou pro rodiče sepsané malé rady s velkými účinky. Máte rádi AHA momenty? Tak si  zdarma stáhněte svou Pětadvacítku:)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.